ADOPCE - opravdu chtěné děti

Naše dosavadní zkušenosti...

Náš příběh ….(M + R)

…vždycky jsme s manželem plánovali, že budeme mít děťátko…po nějakém čase, kdy se nedařilo jsme začali chodit po odborných centrech….

Když nám štěstí nepřálo ani v tom, že bychom mohli mít miminko alespoň z IVF, tak jsem se rozhodla pro cestu šetrnější – biomol, akupunktura, kinezioložka, vitamíny atd. Bohužel nic z toho nezabralo, tak jsme po delší pauze bez hormonální léčby navštívili jiné centrum, kde závěr byl úplně stejný jako v předcházejícím….vysoká hladina hormonů a rozhodnutí lékaře, že v tomto případě umělé oplodnění „nemá cenu“.

Jediné (podle doktorů nabízené) řešení bylo „darované vajíčko“ , jenže v tom jsme s manželem měli jasno – NECHCEME. Stejně tam není jistota, že se to vydaří a ty nehorázné peníze radši dáme do děťátka, které to bude potřebovat, i když to nebudou naše geny.

Proto jsme se rozhodli pro adopci….

Následovala otázka, kde se o „to“ vlastně žádá?? Začala jsem hledat na internetu informace a poté jsem zavolala na sociální úřad a byli jsme pozváni na první konzultaci, abychom dostali základní informace, jak to vlastně chodí.

Velice nás překvapil přístup sociální pracovnice, byla velmi milá, vstřícná. Dostali jsme plno papírů a během dvou dnů jsem měli vše zařízené a odevzdané. Následně jsme očekávali telefonát, kdy nás navštíví soc. pracovnice na „prohlídku bytu“ J. Šlo to rychle, snad za týden jsme se dozvěděli termín. V ten den jsme byli docela nervózní, co bude a jak to bude vše probíhat…Paní dorazila s mírným zpožděním, ale byla v pohodě, povídali jsme a řekla nám jak to zhruba bude probíhat dál….návštěva kraje – setkání s psychologem, testy, přípravka atd.

Docela jsme zprvu nechápali, proč takový obstrukce, když normální „bio“ rodiče nic nemusí podstupovat….

No nic, čas šel dál a za další asi měsíc jsme šli na krajský úřad, kde jsme se setkali s další sociální pracovnicí a panem psychologem. Opět jsme byli mile překvapeni z přístupu. Dostali jsme testy a úkol nakreslit listnatý strom.

Utekly další cca dva měsíce a zazvonil telefon s tím, že nám sdělili termín začátku přípravky.

Oficiálně to přišlo ještě poštou.

Přípravka začala asi za další dva měsíce.

Stále jsme si říkali co nás tam asi čeká a PROČ to musíme absolvovat,

Rozpis sezení byl na tři měsíce … první dojem – PROČ tak dlouho…

Pozitivní na tom bylo, že se setkáme s dalšími lidmi, kteří také nemají to štěstí mít vlastní miminko, nebo chtějí rozšířit svou rodinu a vzít si děti do pěstounské péče.

Na prvním sezení, jsme byli všichni překvapení, plni očekávání co se bude dít, jaké že budou ty psycholožky a celkově asi jak to tam zvládneme úkoly atd.

Myslím, že nám spadl kámen ze srdce, když jsme poznali, že ty psycholožky jsou vlastně úplně normální ženský…lidský přístup…Někdo se možná již předtím setkal s nějakým psychologem, ale my kteří ne, tak jsme si nemohli představit, jak to bude probíhat.

Na prvním sezení jsme se navzájem představili a vysvětlili nám tak okrajově co bude „úkolem“ přípravky. Ještě stále zaznívali otázky PROČ to musíme podstupovat. Připadali jsme si jako děti ve školce J, malovali jsme si, ale bylo to hezký, tak trochu jsme se mohli odreagovat a zavzpomínat na dětská léta.

Postupně jsme se začali trochu poznávat, pracovali jsme jak ve velké skupině, tak ve skupinkách menších, do kterých jsme byli rozdělováni pomocí bonbónů, barevnosti apod.

Během přípravky byli různé besedy s odborníky – dětská doktorka, genetička, pracovnice z kojeneckého ústavu a DD, soc. pracovnice, genetička, dětská psycholožka…mezi velmi zajímavé patřila beseda „komunikace jinak“. Byli jsme seznámeni s tím, že to budou nějaký bubny…tak nějak jsme si to nemohli představit a byli jsme docela v napětí co nás to čeká….

Nakonec se ukázalo, že ty 3 hodiny strávené s psycholožkou, bubeníkem a bubínkama byly krátké…J Měli jsme tu možnost poznat, že je opravdu možné „komunikovat jinak“. Všichni jsme z toho byli nadšení a zároveň vyčerpaní a plni dojmů, že jsme se nemohli skoro soustředit na ten den poslední hodinku s našima psycholožkama. Tak nějak jsme to zvládli, ale takové to vnitřní nadšení asi trvá dodnes. Dokonce si i někteří již bubny pořídili.

Ale nečekaly nás jen příjemné chvilky. Jednou z docela stresujících byl záznam ze slovenského kojeneckého ústavu. Po jeho shlédnutí byla nálada jako na hřbitově. Nikomu se nechtělo mluvit, všichni měli slzy v očích. Je to fakt smutné, když člověk vidí, jak ty dětičky citově strádají.

Je jasné, že život je boj…takže  i tato realita myslím dost přispěje k tomu, že si člověk uvědomí, že opravdu chce pomoct takovému děťátku, i když to není vlastní krev. Nebo tak to aspoň cítíme my.

Další konzultace a besedy byly hodně zajímavé a přínosné a čas strašně utíkal.  Už jsme „dávno“ pochopili, že to není zbytečné, ale naopak velmi přínosné prodělat něco takového, jako byla ta obávaná přípravka. Nakonec to bereme spíš jako výhodu oproti bio rodičům.

Celkově jsem byla docela dobrá parta lidí, kteří se tam sešli. Pracovalo se nám společně příjemně.

Bylo nás tam 7 párů a jeden jedinec. J

Myslím, že i když to někteří neměli celkově až tak příjemné, tak celkový dojem byl snad přínosný i pro ně.

Na závěrečném setkání jsme si pořídili pár fotek, které nám budou připomínat společně strávený čas a snad se ještě někdy setkáme na nějakém srazíku.

Naše „poradkyně do nepohody“ zašlou zprávu na krajský úřad a budeme čekat ortel, který nad námi bude vynesen…SCHVÁLENI – NESCHVÁLENI. Já osobně doufám, že všichni dopadneme dobře a pak už jen bude následovat to dlouhé, někdy i kratší čekání na vytouženého potomka…….....................................................

.................Tak a uběhlo pár měsíců, v květnu 09 jsme se dočkali schválení, tím zařazení do registru, takže už máme další krůček za sebou :o).

Čas celkem letí, pomalu si "zvelebíme" pokojíček, aby jsme to nemuseli dělat na poslední chvíli. Alespoň se nám trošku zkrátí  čekání, nebo spíš to bude rychleji utíkat. Postupně si začneme nakupovat nějaké věcičky, které budeme moct použít jak pro děťátko malinké, tak i třeba pro ročního prcka....